Eremir van den Bruin

Eremir van den Bruin
národnost:	Meerval
narození:	jaro 1189 (27 let)
úmrtí:	-
výskyt v Osadě:	1212
rodina:	Cara van den Bruin (sestra) Adléta von Rottenberg (manželka)

Eremir van den Bruin je dvojče Cary. Společně pracovali pro Společensví hansovních měst. V Osadě působili v létě roku 1212.

Dětství a mládí

Vyrůstali na hradě Bruinval jako děti vévodského páru Edwina a Clarissy van den Bruin. Jejich otec padl ve válce a byl prohlášen za vlastizrádce, ovšem neprávem, stal se obětí politických her. Matka spáchala sebevraždu skokem z hradní věže.

Eremir tuto ztrátu nesl velmi těžce, v té době mu bylo asi pět let. Protože se jich nechtěli ujmout žádní blízcí příbuzní, putovali až do Orlenburku k Bergenovým, vzdáleným příbuzným z matčiny strany. V tomto domě si jich všiml jeden z vysokých představitelů Hansy, Alfred de Beschenheer, a spatřil ve dvojčatech potenciál. Zaplatil jim studium na Akademii a stal se jejich mecenášem. Zejména v Eremirovi spatřoval velmi mnoho nadějí, neboť to byl chlapec nevídaně bystrý, ihned si osvojil schopnosti vysoké magie, vynikal také v alchymii a nebyla mu cizí ani technika. Co se týče vzdělání, šlo mu na co sáhl či na co jen pomyslel, což brzy začalo vyvolávat velkou závist mezi spolužáky. Trápili ho a dělali mu ošklivé naschvály, učinila tomu přítrž až jeho sestra Cara, které za to dokonce hrozilo vyloučení (protože se nijak nerozpakovala jim opravdu ublížit).

Práce v Hanse

Bylo vcelku jasné, že Eremir se po své schopnosti dostane na vysoká místa v Orlenburku. Bylo sice evidentní, že je génius, ale bohužel k tomu patřila i velká roztržitost a zmatenost v běžném životě. Jeho vynálezy a technické zlepšováky ale byly vysoce ceněné a tak se dočkal velkých uznání, nehledě na to, že byl velmi milý společník, lidi měl rád a možná jim až příliš mnoho důvěřoval. Když však pracoval na svém posledním velkém objevu, zvláštním přístroji, který velmi usnadňoval navigaci po moři a krom toho uměl i řadu dalších věcí, jeden z jeho asistentů nejspíš mnoho mluvil v krčmě a Eremira velmi záhy navštívila společnost z ostrova Skyberen. O přístroj měli velký zájem, neboť s Orlenburkem po řadu let vedli námořní bitvy a výhoda tohoto typu by se jim hodila. Pochopitelně o něj nepřišli prosit, přišli si ho vzít. Cara se to ovšem dozvěděla a přispěchala Eremirovi na pomoc dřív, než bylo pozdě. Eremir byl vyděšený, ale odhodlaný přístroj dokončit. O pár dní později mu bylo oznámeno, že odcestuje do nově založené osady v Pomezí, aby za pomoci přístroje našel starou obchodní cestu, která vedla přes Černobor a která by velmi usnadnila Orlenburským obchodování. Nadšeně přijal (netušil, že přijmout musí) a byl rád, když se dozvěděl, že ho jeho sestra bude doprovázet. Nevěděl, že byl vlastně uklizen.

Působení v Osadě

V Osadě se Eremir věnoval tomu, čemu měl a nijak si nevšímal jiného dění okolo. Vylepšoval přístroj, hledal cestu, občas se poškorpil s Carou, podle které byl málo opatrný. Když si však všiml několika Skybeřanů, pochopil, že Cařiny obavy jsou na místě, ale ve svém úsilí nepolevil. Když pak Cara přišla s tím, že krásná paní Adléta by nebyla vůbec špatnou nevěstou, netušil, že už je všechno předem domluveno. Jeho sestra měla pravdu, Adléta se mu líbila, byla na něj moc milá a vlastně by nebylo zlé se oženit. Navíc, jak mu Cara také řekla, jsou opět šlechtici a mají zpět své dědictví, neboť protektor Rutger van Aaechen uznal jejich práva. Bál se, že by na své nové povinnosti neměl tolik času, zejména kvůli vynálezům. A jeho sestra ho ujišťovala, že přesně z těch důvodů by si měl vzít právě Adlétu. Cara ho sice občas rozčilovala svou přehnanou péčí, ale věděl moc dobře, že by mu nikdy nedoporučila nic, co by mu neprospělo. Protože však netušil, že se Cara s Adlétou už domluvily a že je vše hotová věc, rozhodl se, že by si měl Adlétu jak se patří namlouvat. Jeho zamilované básně a roztržité nabídky k sňatku připadaly Adlétě roztomilé a jeho následná bezmezná oddanost jí rozhodně nebyla nepříjemná.

Boj o přístroj však ještě neskončil, ke Skyberenským se přidali i lidé z Poljany a Eremir tušil velké problémy. Přístroj poškodil, tak, aby sám věděl, jak ho spravit, ale aby se u toho kdokoli jiný pořádně zapotil. Byl si jistý, že bude trvat pořádně dlouho, než by Skyberenští zjistili, jak funguje, jestli vůbec. A udělal to právě včas. Pro přístroj si přišli Poljanci. Cara, jako už mnohokrát, se za svého bratra rozhodla bít, a i když proti přesile neměla nejmenší šanci, alespoň dala čas Eremirovi, aby utekl. Ten ihned po tom, co byl v bezpečí, sháněl co nejvíce lidí, aby byla Cara zachráněna, ale nebylo to třeba- hejtman Draczewski ji propustil ihned po tom, co i s přístrojem opustil Osadu. Den na to se utkali na poli, stáli proti poljanským a proti lidem z Kapituly. Eremir se zlobil, protože se mu nelíbilo ani trochu chování k němu, k jeho sestře a vlastně vůbec považoval za všechny na druhé straně za nevychovance.

Bitvu naštěstí vyhráli, a po válečném vyrovnání, do kterého Eremir nebyl nijak zapojen, odcestoval se svou snoubenkou Adlétou na její panství.

Staří vrangenští šlechtici ho sice nepřijali s otevřenou náručí, neboť jej považovali za cizáka, jehož potomci budou vládnout na Rottenbergu, ale Eremir si z toho díky Adlétě vůbec nic nedělal. Jeho plán byl zcela jednoduchý, mít tolik dětí, aby mezi ně spravedlivě rozdělil všechny pozemky, které mají, ve své naivní představě, že se všichni navzájem budou mít rádi a budou se podporovat tak, jako jeho vždycky podporovala jeho drahá sestřička. Adléta byla sice daleko pragmatičtější, ale nebrala svému muži iluze, navíc měla opravdu hodně práce se správou jak svých, tak Eremirových statků. V současné době očekává Eremir svého prvního potomka. Hraběcí felčar tvrdí, že by mohlo jít o dvojčata.