Pomezí

Jako Pomezí je označována hraniční oblast mezi Vrangenským markrabstvím a Poljanskými knížectvími. Jde o území, které se již od dob Říše zmítá v neustálém konfliktu.

Historie konfliktu o Pomezí

Boj o Pomezí není vlastně žádnou válkou, spíše takovým uznávaným nepřátelstvím. Jedná o to, že každá ze stran prostě jen neuznává územní nárok a svrchovanost stran ostatních. O časté střety však není nouze, spíše naopak.

V Pomezí sídlí mnoho vrangenské a pojlanské drobné šlechty. Tito šlechtici často vyrážejí se svými družinami na loupežné výpady na území těch druhých. Boje tak byly a jsou v Pomezí časté, velmi dynamické a zachvacují téměř celé území. Cílem těchto výbojů je ukořistit co nejvíce na majetku druhých a rozšířit své državy záborem cizího území. Takový zábor však nemá nikdy dlouhého trvání a tak se děje, že mnohé vesnice, osady a někdy i malá městečka změní během roku vrchnost hned několikrát.

Nejcennějším statkem je správa cest a právo vybírat na nich clo. Toto právo si většinou nárokuje každý šlechtic, který alespoň kus cesty drží. Průjezd Pomezím je tak pro obchodníky jak nebezpečným, tak nákladným podnikem s tím, že ani řádné placení cla neposkytuje spolehlivou ochranu. V Pomezí totiž působí ještě mnohé bandy loupeživých rytířů i neurozených lupičů, kteří nemají pevného domova, avšak proslýchá se o nich, že jsou tajně placeni jak Vrangenci, tak Poljanci, aby škodily těm druhým. Proto se většina obchodníků průjezdu Pomezím vyhýbá. K cestě mezi Vrangenem a Poljanou využívají nejčastěji služeb orlenburské obchodní flotily, což plní pokladnice hanzovního města.

Právě mocné hansovní město je nejnovějším hráčem v boji o Pomezí. Pomalu ale jistě roste moc tohoto města. Město kupuje či samo zakládá nové vsi ve svém okolí prohlašuje se za garanta bezpečnosti cest na územích přilehlých k městu. Postupem času upevňují svou moc a míli za mílí rozšiřují svou doménu dále a dále do Pomezí. Ovšem ani statky hansovního města nejsou zcela bezpečny před loupeživými vpády a ani městem placení žoldnéři nezvládají chránit všechny cesty tak vzorně, jak prohlašují.

Nu a protože se každý rozumný obchodník Pomezí vyhýbá, příjmy na clech jsou nízké, trhové poplatky mizerné.. To vede k tomu, že místní šlechta požaduje cla vysoká, aby alespoň něco utržila. Přesto ale příjmy nestačí a proto jsou nejspolehlivějším, mnohdy existenčním, řešením kořistnické výpravy.

I tak se stane, že čas od času si jedna či druhá strana usmyslí, že celé Pomezí už konečně získá pro sebe. Pak je vždy svoláno a vypraveno drahé vojsko. Takové vojsko vždy krutě drancuje území protivníka, zatímco ten na druhé straně sbírá své vojsko, aby vyhnal to první. Žádné velké bitvy se však nekonají, neboť tomu nepřeje samotné Pomezí. To je tvořeno převážně zalesněnou pahorkatinou, která tak dělí území na nespočet malý údolíček a roklí. Téměř každým údolím nebo roklí protéká potok či malá říčka. Přes Pomezí pak vede jen nemnoho cest, které by byli dosti široké a dobře zpevněné. Takový terén znemožňuje snad jakoukoliv bitvu a tak se nakonec každé válečné snažení vždy rozpadne na drobné srážky mnoha oddělených houfců a družin, které se navzájem pronásledují skrze celé Pomezí. Ani jedni při tom nezapomínají plenit cokoliv jim přijde pod ruku, upřímně přesvědčeni o tom, že se jedná o nepřítelovo.

Poslední velkou avantýrou bylo tažení barona Rammwalda.

z poznámek historika Johania Fridricha Ventury (sepsáno v zimě 1212)

Tažení barona Rammwalda

Baron Andreas Rammwald, mimojiné bratranec markraběte Viléma Augusta a příslušník jednoho z nejslavnějších vrangenských šlechtických rodů, se rozhodl ukončit spory a konflikty o Pomezí rázným úderem svého vojska. Shromáždil tak své houfce a korouhve a vyrazil v jejich čele dobývat toto území. Spolu s ním vyrazila do boje i mnohá Vrangenská šlechta, která si od zdatného válečníka Rammwalda slibovala rozhodující tah v celém vleklém konfliktu.

Přesto, že ne všechny bitvy byly vyhrány a že postup byl pomalý, se baronovi vcelku dařilo. Ovšem úspěchy v poli měly svou cenu a tu přestal být baron schopen platit. Aby mohl pokračovat ve své polosoukromé válce, vypůjčil si peníze od orlenburských patricijů. Díky tomu a svému nespornému válečnickému umu se baron pomalu, draze, ale vcelku neochvějně blížil ke svému vítězství.

Přesto však byla válka příliš drahá a mnoho mužských příslušníků vysoké vrangenské šlechty v ní nalezlo smrt. Ti díky tomu přestali věřit v baronovy sliby o brzkém triumfu a počali stahovat své korouhve z válčišť v Pomezí. Konečné vítězství se tak pro barona stalo příliš vzdáleným. Poljanci však nechtěli se svým pokořitelem jednat a zarputile pokračovali v krvavých bojích. Až na intervenci samotného markraběte, před jehož majestátem museli ustoupit i tvrdohlaví a urážliví Poljanci, začala mírová jednání.

Baron slíbil stáhnout svá vojska z Pomezí a ze statků, které byly uznány a navráceny Poljancům, avšak Poljana musela před tím vyplatit Vrangenským značný obnos a baron Rammwald získal ruku vysoce urozené poljanské šlechtičny. Díky tomuto sňatku se stal baron Rammwald pánem nad Černoborským hvozdem, který mu připadl jako věno jeho nové manželky.