Cara van den Bruin

Cara van den Bruin
národnost:	Meerval
narození:	jaro 1189 (27 let)
úmrtí:	není jisté, možná jaro 1213
výskyt v Osadě:	1212
rodina:	Eremir van den Bruin (bratr)

Cara van den Bruin je dvojče Eremira. Společně pracovali pro Společensví hansovních měst. V Osadě působili v létě roku 1212.

Dětství a mládí

Spolu s bratrem Eremirem vyrůstali na hradě Bruinval jako děti vévodského páru Edwina a Clarissy van den Bruin. Jejich otec padl ve válce a byl prohlášen za vlastizrádce, ovšem neprávem, stal se obětí politických her. Matka spáchala sebevraždu skokem z hradní věže, čehož byla Cara svědkem. V té době jí bylo asi pět let. Protože se jich nechtěli ujmout žádní blízcí příbuzní, putovali až do Orlenburku k Bergenovým, vzdáleným příbuzným z matčiny strany. V tomto domě si jich všiml jeden z vysokých představitelů Orlenburské Hansy, Alfred de Beschenheer, a spatřil ve dvojčatech potenciál. Zaplatil jim studium na Akademii a stal se jejich mecenášem. Cara měla ovšem velké problémy s uznáváním autorit, nelíbilo se jí, že se spolužáci posmívají jejímu bratru a tak si s nimi spory vyřizovala po svém. Bohužel až do takové míry, že jí hrozilo vyloučení- přestože jinak byla velmi bystrá a inteligentní, její extrentické chování a zjevná krutost se nehodili dobré pověsti školy. Alfred de Beschenheer jí zařídil jiné školy, daleko více praktičtější, kde opravdu dokázala využít veškerý svůj um.

Práce v Hanse

Že se jí dařilo dobře a byla dobrá ve své práci, jen dokazovalo to, že ji Hansa stále častěji začala využívat na ty práce, o kterých se rozhodně veřejně nemluvilo- získávání informací ne zcela čestným způsobem, zbavování se ne úplně pohodlných lidí... Ovšem vše bylo samozřejmě v rámci většího dobra a Cara byla velmi dobrá v tom, aby za sebou nenechávala žádné stopy a hlavně žádné otázky. Jakékoli spekulace o tom, že Orlenburk tyto praktiky využívá se v žádném případě nepřipouští. Oficiálně Cara vede diplomatická jednání, ačkoli kdo s ní kdykoli o čemkoli jednal, nad tímto označením kroutí hlavou. Cara rozhodně nepoužívá květomluvu, občas je naprosto nevhodná a příliš přímá, moc ji nezáleží na tom, co si kdo myslí. Možná právě proto ale dokáže zjistit úplně všechno, co je potřeba a přestože občas působí trochu výstředně, nikdy se nedostala ani do žádného podezření. Nikdo vlastně neví, jaké jsou její motivace, protože o peníze jí nijak zvlášť nejde, o dobré postavení nestojí a žije ze dne na den. Snad má prostě ráda práci, kterou dělá. Jediná její velká slabost je její bratr, kterého bezmezně miluje a udělala by pro něj všechno na světě. Její dvojče je ostatně jediná osoba, kterou kdy Cara měla ráda.

Působení v Osadě

Do Osady měla jet Cara s Krahujcem, který vedl Orlenburskou výpravu. Její práce byla zřejmá, měla pomoci Krahujci dohlédnout na splácení dluhů, které měl baron Rammwald vůči Orlenburku. Zároveň měla informovat Orlenburk o vývoji kolonizace a o ostatních skupinách. Nedlouho před odjezdem ale musela svého bratra zachránit před skupinou po zuby ozbrojených Skybeřanů, kteří se k němu dostali a chtěli po něm nějaký magický přístroj, který zrovna skládal a který měl dávat velkou navigační výhodu na moři. Cara ihned informovala Orlenburskou Radu, která rozhodla, že Eremir pojede s Carou a pomůže Krahujci hledat starou obchodní cestu. Rozhodně nikdo nestál o to, aby přístroj padl Skybeřanům do rukou a aby získali onu výhodu na moři. To by pro Orlenburk nebylo rozhodně nic dobrého. Cara ovšem netušila, že Eremir veze přístroj s sebou, neboť krom navigace měl být také nápomocný hledání oné staré cesty. Když se to dozvěděla, zuřila, ale Krahujec ji rozhodně nepodpořil. Navíc ještě zjistila, že u sebe má listiny, které dokazují nevinnu jejich otce a které jim navrací šlechtický titul a dědictví. Krahujec je však odmítal vydat, potřeboval mít Caru trochu pod kontrolou. Vše ještě více zkomplikovala smrt starého barona Rammwalda, který byl otráven. Cara dobře věděla, kdo za tím činem stojí, ale bylo zcela zbytečné s tím něco dělat. Jeho syn Thomas navíc zpochybňoval otcovy směnky a zdráhal se splácet jeho dluhy. Cestu se sice podařilo objevit, ale byl to jediný pořádný úspěch orlenburské výpravy. Tedy aspoň prozatím. Skybeřané dokázali vysledovat Eremira a pokusili se přístroj tajemný přístroj získat. Cara je na malou chvíli setřásla, když vypustila falešné plány na přístroj, ale brzy byla tato lest odhalena. Navíc se ukázalo, že poljanská výprava se Skybeřany sympatizuje a začalo docházet ke zcela otevřenému konfiktu. Hansa potřebovala spojence. A protože Cara věděla mnoho věcí, sešla se tajně s Adlétou von Rottenberg a dala jí jasně najevo, že zná její černé tajemství, totiž to, že prokazatelně má mnoho společného s náhlým onemocněním jejího otce. K velkému překvapení Adléty jí však Cara nabídla spojenectví, které měla posvětit sňatkem s jejím bratrem. Adléta souhlasila, neboť to bylo oboustraně výhodné, a přesvědčila zbytek vrangenské výpravy, aby se přidala na stranu Hansy. Krahujec, pod tlakem těchto událostí vydal konečně Caře rehabilitační listiny, a tak se její bratr mohl konečně nazývat dědicem bruinvalského vévodství. Cara byla velmi ráda, že je o Eremira postaráno, neboť dobře věděla, že ani jeden z nich by se nedokázal o staronové dědictví postarat, a Adléta byla politicky velmi zdatná. Krom toho Cara věděla, že se o Eremira postará, jako o někoho, kdo jí otvírá dveře nových možností, nebude jí mluvit do jejích záležitostí a dá jí hezké a chytré děti. Spor vyústil v malou bitvu o přístroj, která se odehrála jednoho pozdního odpoledne. Cara se vrhla mezi poljanské, aby zachránila svého bratra, který měl dostatek času utéct, ale přístroj už se zachránit nepodařilo. Sama byla zajata, ale hejtman Draczewski ji nechal propustit hned, jakmile opustil i se svou družinou Osadu.

Hned druhý den na to, společně, s mladým baronem Rammwaldem po boku, neboť on se začal velmi obávat o své nově nabyté léno, vytáhli vrangensko-hansovní spojeci do bitvy proti poljanské výpravě a Kapitule. Cara barona nesnášela, ale to bylo jediné, co mohla dělat. Stejně tak jí nebyli sympatičtí ostatní z vrangenské výpravy, ale trpěla je, protože je potřebovala.

Bitvu se jim podařilo vyhrát, a Cara dostala do držení velmi významného zajatce- Konstantina Arcadia, údajného císařského potomka a možného langardijského krále.

Zanechala svého bratra v rukách své švagrové Adléty, uspokojila se pocitem, že přístroj Skybeřani sice ukradli, ale značně poničený a že bude trvat alespoň nějaký čas, než zase začne fungovat, a odcestovala se svým zajatcem na hrad Krakovec.

Netrvalo však ani rok a hrad Krakovec byl přepaden neznámými muži. Nikdo neví, co přesně se tam stalo, neboť nezůstal naživu nikdo, kdo by o tom podal zprávy. Hrad Krakovec byl ovšem vypálen a Konstantin Arcadius uprchl. Ohořelá těla bylo velmi těžké identifikovat, a tak se nedá s určitostí říci, zda mezi nimi bylo i Cařino tělo, ale nejsou prokazatelné zprávy ani o jejím životě. O osudu Cary van den Bruin tedy není nic známo.