Království Langardie

Z Wikibor
království Langardie
langardijský erb
Vládce Sporný
Státní zřízení Království
Hlavní město Rosier
Dominantní
náboženství
Pravověrné
Používané
jazyky
Langardský


Království langardijské náleželo za časů císařských do osobního léna císařovy chotě, které vždy náležel titul královny Langardijské. To platilo i o poslední císařovně Claudii. Díky tomu se kraji dostávalo nebývalé péče. V Langardii se tak nachází nezvyklý počet paláců a loveckých zámečků, dnes bohužel zpustlých nebo poničených fortifikačními úpravami. Langardie je také zemí vína, místní se jeho výrobě věnují od nepaměti a není divu protože, kopcovitá krajina, dostatek slunce a výživná půda dávají vzniknout těm nejlepším vínům, která se pijí po celém známém světě.

Geografie

připravuje se

Politika

připravuje se


Historie

Langardie a dědictví Říše

Langardie byla rozpadem Říše značně zasažena a to zejména vzhledem k povaze tamního léna. Na císařovnin majetek tradičně dohlížel její zmocněnec. V období pádu to byl Goeffrey, vévoda de Montclaire, který, jak bylo v Langardii veřejně známo, poskytoval císařovně i další služby. Po smrti císaře v bitvě u Felsenviku se císařovna přes naléhání svého dvora uchýlila právě do Langardie, která ale byla tou dobou již v obležení povstaleckých vojsk. Jakmile byla ovšem císařovna bezpečně za zdmi Montclairského hradu, vzdala se svého císařského titulu, provdala se za Goeffreyho a Langardie se přidala na stranu povstalců.

S chýlícím se koncem války ovšem narůstaly v povstaleckém táboře obavy z možného nároku, jež by mohli Claudiini potomci v budoucnu vznést. Bývalá císařovna tak byla úkladně zavražděna, což vyvolalo vleklý spor mezi Langardií a zbytkem povstalecké koalice. Tento spor přerostl v otevřenou válku se s právě se zformovaným markrabstvím Vrangenským. Po několika letech úporné územní války byl uzavřen mír na řece Tor, která se také stala novou hranicí mezi Langardií a Vrangenem.

Snaha povstalců ovšem nebyla dosti důkladná. Claudia několik měsíců před svojí smrtí tajně porodila Goeffrymu syna Christiana na hradě Rosier, který náležel langardijské odnoži Císařské Kapituly. Ta následníka vychovala a po uzavření Torského míru ho korunovala langardijským králem - titulem odvozeným od titulu jeho matky. Jeho otec, vévoda de Montclaire, vládl až do své smrti jako jeho regent. Nutno dodat, že tato podvratná akce narušila jakékoliv diplomatické vztahy mezi Langardií a Vrangenem a na dlouhá léta zasela mezi obě země nedůvěru a nepřátelství.

Současnost

V současné době je situace v Langardii velmi složitá a vladaři všech okolních zemí napjatě sledují zdejší dění. Langardii donedávna vládl starý král Camus IV., ovšem bez vhodného následníka trůnu. Část langardijské šlechty, vedena především panem Gautierem de Lannoy, přesvědčila krále i ostatní, aby byl langardijský trůn nabídnut mladému Konstantinovi Arcadiovi, který žil až do nedávna v utajení jako Aeton, člen císařské kapituly. Konstantin tuto nabídku přijal, nicméně jeho zajetí po První černoborské bitvě situaci zkomplikovalo. Ne zcela podle plánů pana Gautiera se ještě ke všemu stihl zasnoubit s významnou poljanskou šlechtičnou Vigou Ciarnowiezskou. Ta dorazila do Langardie namísto Konstantina s úmyslem vládnout po dobu jeho nepřítomnosti.

Celá Langardie se následně rozdělila na dva tábory - tradicionalisty a royalisty. Tradicionalisté, vedeni panem Gautierem se opírají o tradici, podle které náleží langardijský trůn členům císařské dynastie a langardijští králové zemi pouze dočasně spravují. V současné době je tedy právoplatným králem Konstantin. S jeho prodlužující se nepřítomností ale začala získávat navrch strana royalistů, kteří naopak tvrdí, že císařská dynastie je věcí minulosti a Langardie by se měla stát zcela samostatnou zemí, které budou vládnout pouze Langardijci, nesvázáni dávnými tradicemi. Král Camus nakonec odvolal svou podporu korunování Konstantina a stal se formálním vůdcem strany royalistů, kterou fakticky vede významný langardijský šlechtic Roland de Lorignon. Royalisté se navíc nechtějí smířit s tím, že by na langardijský trůn spolu s Konstantinem měla zasednout poljanská kněžna a zemi by tak vládli cizáci.

Král Camus prohlásil Konstantinův nárok na trůn za promlčený a za následníka určil svého nezletilého syna Denise, kterého pro tento účel pojal za vlastního. Gautier a tradicionalisté volbu Denise neuznali a trvají na platnosti Konstantinova nároku. Obě dvě nyní znepřátelené strany začali shromažďovat své družiny a "korunovační válka" započala.

Během prvních měsíců války se síly royalistů a tradicionalistů několikrát střetly. Rozhodujícího vojenského úspěchu se nepodařilo dosáhnout žádné straně, tradicionalistům se však po sérii několika drobných vítězství podařilo oblehnout hrad Montclaire. Tato mocná pevnost sloužila royalistům jako hlavní bašta a nyní je na něm proto obléháním uvězněn jak král Camus, tak velká část royalistických vůdců. Hrad je však velikou pevností, je dobře zásoben a osazen silnou posádku, takže se nepředpokládá, že by snadno padl. Nad hradem však zavlály černé prapory. Krajem se šíří zpráva, že obklopen svými věrnými naposledy vydechl langardijský král Camus IV. Marignola. Tím se, podle prohlášení royalistů, stává králem jeho syn Denis a po dobu, než dosáhne zletilosti a sám se ujme vlády, za něj bude zemi jako regent spravovat pan Roland de Lorignon.

Ten se tohoto času nachází kdesi v poli v čele nejsilnějšího royalistického vojska. Některé nepodložené zprávy tvrdí, že pan Roland míří se svými houfy právě ke hradu Montclaire, aby zde udeřil na tradicionalistické síly, sevřené mezi něj a pevnost. Jiné zprávy zase naznačují, že Roland hodlá rozdělit své síly a využít situace, kdy dobře opevněný Montclaire váže značnou část tradicionalistických sil, k útoku na jejich důležité pevnosti a města. Ať už jsou záměry pana Rolanda jakékoliv, je jisté, že tento nadaný politik a vůdce je v pohybu a na tahu jsou proto tradicionalisté.