Zobrazení zdroje stránky Legenda o vzniku Zelené kompanie

[[Category:Příběhy a legendy]]
Žila byla dívka jménem Leora, dcera chudého rybáře v neméně chudé rybářské vesničce. Každý den ještě před rozbřeskem vstávala a pomáhala otci vydat se na moře, pak spravovala sítě, po otcově návratu čistila úlovky, aby je mohl otec později zavést na trh. Den za dnem, rok za rokem. Jednoho dne se ale otec vrátil s vpravdu nečekaným úlovkem. Na svém člunu vezl bezvládné tělo námořníka, kterého na moři našel. Mladík byl sice naživu, ale Leoře trvalo celý měsíc než ho dala dohromady. Jmenoval se Jacobio a jeho loď smetla v zálivu prudká bouře. Protože Jacobio neměl kam jít zůstal v chatrči s Leorou a jejím otcem. Netrvalo dlouho a mladá dívka se do Jacobia zamilovala. Na důkaz své lásky vyrobila Jacobiovi i sobě náhrdelníky z mušlí, aby byl její hlas vždy při něm. Jacobiovi se líbil, ale pro Leoru oči neměl. Jednoho dne odjel s jejím otcem na trh a už se nevrátil.

Leoře to dočista zlomilo srdce. Nečekala a hned druhý den ráno se vyšplhala na nejvyšší útes na mořském pobřeží. Mušlový náhrdelník vztekle odhodila do moře a za několik chvil ho následovala sama. Na skalnaté dno však nikdy nedopadla. Z vody se vynořil obří mečoun, místními rybáři zvaný Oscurio a její padající tělo pohltil.

Tři dny a noci strávila v jeho útrobách až ji nakonec vyvrhl. Daleko od domova na pláži, kterou nikdy neviděla. I její tělo bylo jiné od pasu dolů měla tělo rybí a ploutvemi a ve vlasech vrostlé chaluhy a mořské řasy. Oscurio se na ní díval svým temným rybím okem a pravil: “Nyní si mojí dcerou, už nepatříš zemi. Svůj smutek přetvoříš ve zpěv a přilákáš mi potravu. Jsem hladov!”, zahřměl Oscurio. A jak řekl, tak Leora udělala, za dlouhých nocí seděla na útesu a zpívala svoji tklivou melodii. Námořníci, kteří pluli kolem zálivu nemohli jejímu zpěvu odolat, otočili kormidlo a zapluli do zálivu. Oscurio většinou dlouho neváhal, potopil loď i s posádkou a pak se bavil tím, když ve vodě pojídal bezbranné námořníky.

Tak plynuly roky, Leora pěla své tklivé písně a Oscurio se krmil. Jak šel čas, tak se do zátoky dostávalo čím dál tím méně lodí. Rozkřiklo se, co se tam děje a námořníci si začali dávat pozor. Oscurio byl často o hladu a hněval se. Když tu snad po měsíci strádání se na obzoru objevila plachta a Leora začala ihned se svojí písní. Když se loď přiblížila, omámení námořníci se vyhrnuli na palubu. A v tom ho spatřila. Za ta léta zestárl, tváře zvrásněné mořským větrem a čepelemi nepřátel, vlasy prošedivělé, pyšný postoj mladíka ten tam. Zbyla mu jen mladická jiskra v oku a amulet vyrobený z mušle - nebylo pochyb, byl to Jacobio.

Leora ihned přestala zpívat a vrhla se do vody. Námořníci procitli a spatřili jak se k nim po vodní hladině žene Oscurio. Námořníci se rychle ozbrojili, ale jejich odpor byl téměř marný. Oscurio sice schytal pár šrámů, ale brzo se jejich loď začala potápět. Voda se zbarvila krví. Námořníci skákali do vody a snažili se doplavat na břeh. Pod vodou ovšem číhal Oscurio, byl ale hladov a jeho nové oběti kladli odpor. Mezitím Leora našla Jacobia a společně s několika kumpány se jim podařilo úkrýt v jeskyni v útesech. Jenže tam nemohli zůstat věčně, příliv by je postupně v jeskyni utopil a navíc Oscurio mezitím dohnal všechny námořníky, kteří zůstali venku. Brzo zavětřil, že v jeskyni se schovávají další a začal dorážet. Skalnaté lůno se otřásalo jeho nárazy a jeho hromový hlas bědoval: “Dcero! Proč si mě zradila? Jsem hladov, vydej mi ty zemské bytosti!”. Jak příliv stoupal, zaplňovala se jeskyně vodou a stupňovala se Oscuriova agrese. Nakonec Leora popadla meč a štít, který visel na jednom z námořníků, které do jeskyně dovlekla, ohlédla se za Jakobiem a vydala se z jeskyně ven. Zapomněla na smutek, na hořkost, na zlomené srdce a bojovala za životy námořníků v jeskyni. Oscurio byl sice slabý a hladový, ale také nesmírně rozčílený. A tak se stalo, že Oscurio zahynul jejím mečem, ale v posledním návalu vzteku svoji dceru pozřel a klesl s ní na mořské dno.

Jacobia a jeho námořníci pak na skalnatém útesu, kde se před Oscuriem schovávali postavili maják, na památku Leoře a taky aby lodě v této úžině už nikdy nebloudili. Kolem majáku vyrostlo pár domků, postupně přicházeli do bezpečného přístaviště další lidé a brzo se zrodilo město - Porto Canzone - město zpěvů, na památku Leořiny tklivé písně. Jacobio a jeho dvanáct druhů se postavili do čela města a stvořili takzvanou Zelenou kompanii, která se stala novému přístavu obranou a zelenou dostala do názvu podle zvláštní barvy, kterou má moře v zálivu. Ještě dlouho po Jacobiově smrti se v Portu Canzone tvrdilo, že maják se rozsvěcí sám, protože se do něj nastěhoval Leořin duch, který bude navždy pomáhat námořníkům v nouzi.