Elfové

Elfská rasa je z těch obývající svět Černoboru snad nejpozoruhodnější. Tento fakt lze přičíst zejména tomu, že o elfech samých je toho velice málo známo. Elfové jsou totiž samotářští jedinci, kteří se zřídkakdy druží a to nejen s cizími národy, ale i mezi sebou. Nestaví si žádná města ani trvalá sídliště, většinu času tráví na svých věčných poutích, pokud možno stran civilizovaného světa, v tichém objetí přírody. Bývají proto často najímáni jako stopaři, průvodci či průzkumníci.

Vzhled

Fyzicky jsou elfové velice podobní lidem, na první pohled jsou však štíhlejší a průměrně jsou také vyšší než lidé. Kromě toho jsou jejich poznávacím znakem typicky zašpičatělé uši. Dalším poznávacím znakem jsou jejich znamení, ty si elfové kreslí na obličej a mají různorodé významy, jejich účelem je ovšem dát světu najevo něco o jejich nositeli.

Jazyk

Elfové sice mluví vlastním jazykem (a píší vlastním písmem), ale ke komunikaci ho používají zcela výjimečně a i mezi sebou mluví obvykle některým lidským jazykem. Mnozí věří, že jejich jazyk má nějakou zvláštní moc. Někteří akademici také tvrdí, že samotní elfové mají ze svého jazyka až téměř posvátnou bázeň.

Samotářský život

Jak už bylo řečeno, elfové jsou velice samotářští. Kromě toho mají i další výraznou charakterovou vlastnost: nemají silný smysl pro autority nebo pro poslušnost. Ve své společnosti, složené ze samotářských jedinců, potřebují společenskou hierarchii zřídkakdy a ani nemají přílišné pochopení pro hierarchie lidské, byť jsou ochotni je po určitý čas snášet. Většinou se nesnesou s autoritami a věci si rádi dělají po svém, a co si o tom myslí okolní svět, je v podstatě vůbec nezajímá. Přesto poměrně často dochází k tomu, že se elfové sdružují do drobných neformálních společenství, zejména za účelem vzájemné pomoci nebo cestování. Elfské společenství ale pro ně není výlučné a stejně tak se neformálně připojují ke společenstvím lidským nebo dokonce i domorodým kmenům. Nikdo vám ovšem neslíbí, že tam kde večer složí hlavu je ráno najdete.

Milosrdné zapomnění

Elfské samotářství, zřídkavé používání vlastního jazyka i odpor k autoritám má kořen v jedné konkrétní filozofické myšlence. Sami elfové nazývají tuto filozofii “melóra etyalië” neboli “milosrdné zapomnění”. Tato filozofie jim zakazuje nejen uchovávat v paměti historii jejich národa, ale i jakékoliv zvyky či kulturu, kterou by si snad mohli vytvořit či vypátrat. Mezi lidskými učenci panuje názor, že elfové měli kdysi poměrně kulturně i technologicky pokročilou říši, která však z nějakého důvodu náhle skončila. A ačkoliv jsou elfové dlouhověcí a nejstarší jedince tak dělí od této lidem velice vzdálené události pouze několik generací, o jejich říši nehovoří, neboť díky melóra etyalië o této říši nic nevědí a ani se nechtějí nic dozvědět.

Samozřejmě jak už to tak bývá, ne všichni se k této konkrétní filozofii kloní. Zvěsti hovoří o tom, že v posledních letech se začali v blízkosti elfských památek z dob minulých objevovat skupiny elfů (což je samo o sobě u elfů dost podivné), které se snaží vypátrat více o své historii. Z jejich strany je možno slyšet nářky nad stavem jejich národa, a touhu po již neexistující říši. Elfové tyto “odpadlíky” nazývají Sercarion (v lidském jazyce “krev otců”). Mezi oběma “skupinami” tak panuje otevřené nepřátelství. Učenci ovšem varují, že roztroušená a samotářská společnost elfů v podstatě nemá prostředky, aby se s takovouto hrozbou vyrovnala.